V červenci jsem se rozhodl přispět částkou 60 dolarů jisté americké nadaci chránící soukromí občanů v digitálním světě. Její aktivitu jsem již delší dobu sledoval, problematika se mé profese dlouhodobě dotýká, práce nadace mi přijde smysluplná a proto jsem usoudil, že přispěji.
Vyplnil jsem jednoduchý webový formulář a zaklikl jednorázový příspěvek 60 dolarů. V dalším kroku zadal číslo platební karty. Po té mě zaujala sekce „Dárek“. „Za váš příspěvek si můžete vybrat drobný dárek jako poděkování“, psali autoři. Hm, pěkné tričko s logem nadace a zábavnou grafikou. Mohl bych oblečen ve slušivé tričko propagovat práci nadace v Čechách. Co tu máme ještě? Knížka, čepice, mikina. Poslední položka zněla: “Nechci dárek žádný”. Tečka. Ale já dárek chci! Chci pěkné tričko! Proč asi možnost odmítnutí dárku ve formuláři vůbec je? To mě v budoucnu mělo být poučným způsobem vysvětleno.
Dokončil jsem odeslání příspěvku a obratem obdržel informaci, že platba byla přijata a stávám se oficiálním podporovatelem nadace. Sláva! Stran odeslání dárků se mi má ozvat oddělení propagace. Za dva dny se tak skutečně stalo a v mailu jsem našel informaci, že se tričko vydává na cestu ze San Francisca do Čech. Poštou. A že doručení mohu očekávat za 4 až 6 týdnů. No co, dárek nemá spěchu, je mi jedno kdy dorazí. Tričko zkáze nepodléhá. Pokud jej tedy někdo cestou neukradne. Nebylo totiž zřejmé, zda propagační oddělení odeslalo zásilku obyčejně nebo doporučeně a putování balíčku bude možné nějak trasovat.
Minul konec července, srpen a většina z měsíce září. Mé tričko nikde. „Někdo na poště chodí v neokoukaném tričku“, pomyslel jsem si s hořkým úšklebkem a akci považoval za uzavřenou.
Za týden se ve schránce nečekaně objevil dopis přímo od České pošty. Zásilka z USA podléhající celnímu řízení. Zázrak! Dobrá, z daru se clo jistě neplatí. Je třeba balíček jen zúřadovat. Podrobím se předpisům. Pročetl jsem instrukce: Mým úkolem bude pro potřeby celního řízení vyplnit online formulář. No nic. Ve volné chvíli jsem se dal do díla. Byla to dřina. Formulář jinou variantu daru, než soukromá osoba soukromé osobě nenabízel. Že jsem by obdarován nadací a za zásilku nic nezaplatil, nešlo naklikat nikterak. Navíc bylo třeba v celním sazebníku nalézt číselný kód, pod který bavlněné tričko s potiskem spadá. Ufff, na to dnes nemám. Pohlédl jsem oknem do pěkného podzimního dne a úkol odložil.
Vyplnění formuláře jsem v následujících dnech vzdal ještě třikrát. Na čtvrtý pokus jsem se obrněn trpělivostí proklikal skrz výběr z celního sazebníku! Při hledání kódu pro tričko jsem se mimo jiné dozvěděl, že negližé má kód 620821, blejzr 610432, kalhoty z laclem 610462, župan 610791… atd. atd. atd. Kód pro obyčejné bavlněné tričko jsem však nenašel. Použil jsem tedy kód pro bavlnu obecně a zaradoval se, že zbývá poslední stránka formuláře.
„Předložte doklad o koupi“, vyžadoval nekompromisně nadpis u posledního kroku. Hergot!!! Já přece nic nekupoval!! Dostal jsem dárek! Namíchl jsem se a vyrobil PDFko z mailu, ve kterém mi nadace potvrzuje odeslání daru v podobě trička. V textu stála tučným písmem zvýrazněná informace, že se jedná o dar s cenou 0 USD. Na konci pak malým písmem nepodstatná informace, že obchodní hodnota daru je 10 dolarů. Lehce rezignovaně jsem PDF dokument nahrál do formuláře a se smíšenými pocity odeslal. Vzápětí jsem obdržel automatické potvrzení, že podání proběhlo v pořádku. Poznamenal jsem si s povzdechem, že mi pokusy o vyplnění a odeslání formuláře, zabraly celkem dvě a půl hodiny času.
Uplynul říjen a téměř celý listopad. Věc jsem opět pustil z hlavy a s dárkem se podruhé rozloučil. Zřejmě jej opravdu někdo ukradl.
Jak netrpělivý jsem ale byl! “Už” 25. listopadu se ve schránce objevilo oznámení o uložení doporučeného psaní s dodejkou na poště. Ajajaj, nemám tenhle typ psaní rád, většinou to bývá nějaký úřad, například finanční, sociálka, dopravní inspektorát nebo někdo podobně nechtěný, pomyslel jsem si nejprve. Nebo snad…že by? A rozvzpomněl se na tričko.
Hned druhý den jsem na poště vyzvedl doporučené psaní s dodejkou. Odesílatelem byla přímo Česká pošta. S napětím jsem jej otevřel a… psaní obsahovalo naprosto stejné informace, jaké jsem měl ve schránce v září odeslané tehdy jako běžný dopis. Opět mám vyplnit webový formulář potřebný k celnímu řízení. Dostal jsem chuť někomu nafackovat, jenže nebylo komu. Naštvaný jsem nacpal dopis do kapsy a šel na pivo.
Vyčlenil jsem si na akci pátek s tím, že hned ráno formulář naklikám a po zbytek dne se budu věnovat něčemu smysluplnému. Se zkušenostmi ze září mi vyplnění formuláře podruhé trvalo pouze půl hodiny. No a bude hotovo, usoudil jsem s uspokojením, když jsem po sobě vyplněné kolonky pro kontrolu pročítal. Hmmm, zajímavé… Formulář, ať působil po stránce obsahu i vzhledu téměř stejně jako v září, obsahoval navíc možnost „Odmítnout zásilku“. No tohle?! Anebo si zásilku sám proclít. Anebo pověřit poštu proclením.
Znovu jsem pročetl doporučený dopis a na jeho konci objevil text titěrným písmem: Za každý den uložení zásilky – nebudu-li reagovat – účtuje pošta 50 Kč počínaje pondělkem. Dnes je pátek. Po osmi dnech pak zásilku zlikvidují. Za 400 Kč úložného, nyní již v součtu více než 3 hodiny klikání a jedné cesty na poštu nedostanu nic. Co na tom, že na vyzvednutí doporučeného dopisu s dodejkou jsem měl podle avíza čas ještě 9 dní. Pochopil jsem, že jedu ve vlaku, ze kterého zdarma vystoupit nelze.
Potvrzení o podání elektronického formuláře přišlo naštěstí obratem a to mne uklidnilo. Jenže nemělo. Za dvě hodiny následovala e-mailem žádost o doplnění kopie dokladů, faktury nebo objednávky. Do pr***! Vždyť je to dar. Přikládal jsem tam PDFko s potvrzením od nadace, že posílá dar. Nemám fakturu. Nemám objednávku. Co mám dělat? Šel jsem se projít do slunečného pátečního dopoledne.
Za hodinku jsem se k problematice vrátil s pevným rozhodnutím, že teď už se nevzdám. V závěru žádosti o fakturu jsem dohledal telefonní číslo na zákaznickou linku. Naťukal jsem číslo do telefonu a čekal. Ozval se umělá inteligence medovým hlasem pomocnice. To jsem čekal. Povzdychl jsem, ale zůstal pevně rozhodnut. Pomocnice mě vyzvala k nadiktování čísla zásilky. Nadiktování? To nemají telefony klávesnici? Uffff. Jal jsem se diktovat referenční číslo balíku, kterým byl desetimístný kód skládající se z čísel a písmen s myšlenkami, že je někdo fakt debil. Uměle inteligentní pomocnice Nikola přeříkala kód se třemi chybami a dotazem zda je správný. Není ku**a! Poradila mi, že mohu diktovat znovu. U písmen, která byla v kódu roztroušená celkem čtyři, mám říct například „A“ jako „Adam“. Dobrá, jedeme znovu, živého mě nedostanete. Kód na konci obsahoval písmena „U“ a „S“. Nadiktoval jsem tedy „U“ jako „Uršula“ a „S“ jako…sakra nic mě nenapadá… á, už vím, jako „Satan“. Umělá inteligence pomocnice na Satana neslyšela. Zkrátím nyní další vývoj, abych čtenáře/vás nenudil. Na pátý pokus se mi podařilo nadiktovat kód správně. Po chvíli usilovného strojového přemýšlení umělá inteligence pomocnice pravila, že mi není schopná pomoci a přepojí mě na specialistku. Další půl hodiny v hajzlu. Opět začala vystrkovat růžky rezignace.
Paní na druhém konci pomyslného drátu byla však velice milá a ochotná. Vyslechla si mé zoufalství ze situace, kdy od dárku nemám žádnou objednávku ani fakturu a tudíž nemám jak a co k zásilce doložit. Klidným hlasem mi sdělila, že online formulář skutečně tuto variantu – dar právnické osoby v USA fyzické osobě v ČR neobsahuje a správně jej vyplnit tedy skutečně není možné. Aťjsem tedy klidný, že z mé strany už nemusím nic. A že se na vše podívá a e-mailem dostanu další instrukce.
Skutečně. Během hodiny dorazil e-mail s vysvětlením, vyúčtování a dotazem, jestli souhlasím. Chvíli jsem nevěřícně pročítal vyčíslení nákladů na protlačení mého trička “zdarma” celnicí a poštou. Chrabře jsem ovládl nastupující pocit nasrání, šel se znovu projít a dal si pivo. Paní jsem odepsal že souhlasím se vším. Obratem poděkovala a připsala, že předává zásilku k celnímu řízení. Byl stále pátek, nyní však 16:00h…
Tři dni před Mikulášem přišel další automatický e-mail z adresy sklad.praha120@cpost.cz podobně jako 8 předchozích. Drahnou dobu jsem se bál jej otevřít, ale nakonec jej po hlubokém nádechu a dlouhém výdechu rozklikl. „ Vaše zásilka byla vypravena z pošty Praha 120 a předána k přepravě na Vaši dodací adresu“. Opatrně jsem si zašeptal: „Velký krok pro lidstvo“. O den později večer ve schránce opět avízo o uložení zásilky na poště. O doplatku ani slovo. No uvidíme.
V úterý jsem se vydal se zatajeným dechem na poštu. Přistihl jsem se, že ve mně tato instituce díky anabázi s darem začala vyvolávat chvění v oblasti žaludku ne nepodobné pocitům z dopisů zmíněných finančních nebo jiných státních úřadů. Vše šlo však již hladce. Během pár minut jsem přišel na řadu, prokázal se avízem a slečna za přepážkou mi bleskově předložila výměr na 494,- Kč. Zaplatil jsem bez poznámek a s opatrným očekáváním přešel k boxu pro vyzvedávání balíčků. Čekala na mě tlustá polstrovaná obálka A4 hustě popsaná, porazítkovaná a polepená různými samolepkami. Těm vévodila největší nálepka zelené barvy s velkým tiskacím nápisem „VYBRAT CLO!“
Po více než čtyřech měsících nosím krásné černé tričko nadace EFF s nápaditou grafikou na hrudi, které jsem dostal zdarma jako jeden z mnoha jejich sponzorů. Za dopravu ze San Francisca jsem neplatil nic. Ani clo jsem z něj neplatil žádné. DPH ano – ve výši 144,- Kč. A služby celní deklarace České pošty pošty stály 350,- Kč. Naprosto už chápu, proč formulář s výběrem dárku při červencovém zasílání 60 USD nadaci obsahoval položku “Nechci dárek žádný”.
Doslov
Nadace Electronic Frontier Foundation se sídlem v San Franciscu je nezisková organizace chránící soukromí občanů v digitálním světě více než 35 let. Snaží se též „hlídat“ možnost svobody projevu a pohybuje se také na poli boje proti „špatným“ patentům (věděli jste například, že automatická e-mailová odpověď v nepřítomnosti – out-of-office e-mail – byla v roce 2017 patentována společností IBM? Za tento „výkon“ obdržel patent v únoru 2017 titul „nejblbější patent měsíce“:) Po čase a mediálním tlaku byl předmět patentu „věnován“ veřejnosti. Zdroj: https://abovethelaw.com/2017/10/8-of-my-favorite-stupid-patents/ ).
Tlak na sledování digitálních aktivit občanů a pokusy o jejich špiclování – například pomocí automatických rozpoznávačů registračních značek vozů a/nebo policejních kamer umístěných ve veřejných prostorech v posledních letech roste. Přínos je prezentován jako prevence kriminality. Nebezpečí vycházející z obrovského rozsahu a ne právě 100% zabezpečení nashromážděných dat a jejich dalšího zpřístupnění zákonem nejasně definované, kdy není jasné „komu vlastně“ mohou být data zpřístupněna – to vše je nepřiměřeným zásahem do základních lidských práv, jako je soukromí a svoboda projevu.
Spojené státy představují v současnosti kolébku všech představitelných i nepředstavitelných šmírovacích a soukromí občanů ohrožujících právních předpisů i některých jejich technických řešení v demokratickém světě. Tyto následně – obvykle se zpožděním několika let – doputují přes Atlantik na starý kontinent a objeví se s drobnými úpravami v návrzích legislativy Evropské unie a části zemí Evropy.
Zmíněné nadaci se díky soustavné práci a rozsáhlému týmu najatých technologických odborníků a právníků daří některé špehovací předpisy na úrovni států i americké federace soudně napadat a nezřídka dosáhnout jejich zrušení. Co je v USA zrušeno, nestačí přeplout oceán. Proto jsem usoudil, že se věc mé profese aktuálně velmi dotýká a EFF přispěl.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Electronic_Frontier_Foundation